Jak to všechno začalo, díl 1.

Než se naplno rozjedou přípravy letošního ročníku festivalu Prototyp, dáme prostor těm, které stály (nebo seděly) u zrodu ročníků minulých. Jak vzpomínají na minulé ročníky jejich koordinátorky, spolutvůrkyně a hlavně mozky celé akce? Jak se z holek bez zkušeností stanou holky, které organizují festival pro tisíc lidí? Zeptali jsme se každé zvlášť na to, jak ony vidí historii svého působení v rámci festivalu. Níže si můžete přečíst téměř nezkrácené autentické výpovědi – v první části od Veroniky Rejškové, kde se mimo jiné dozvíte, co pro ni momentálně znamená Nový Zéland.

Jaká byla tvoje pozice v organizačním týmu?

Koordinátor.

Jaké jsi měla zkušenosti s organizací festivalů?

Vlastně do té doby žádné, ale vedla jsem předtím na několika ročnících Týdnu kávy část programu, které se říkalo kávové módní přehlídky, z čehož Prototyp vlastně tak trochu vzešel.

Co ti zkušenost z organizace festivalu dala?

Hlavní zkušenost byla to, že jsem zjistila, co vše obnáší mít vlastní projekt. Kombinace zodpovědnosti za tým, všechny lidi v projektu, návštěvníky, za peníze, za závazky vůči sponzorům atd. Tohle v kombinaci s, ehm…poměrně útlým věkem, je totální zkušenostní booster.

Je něco, co ti festival vzal?

Hlavně poslední čtyři podzimy, které byly vždy ve znamení dotahovaček Prototypu a na nic dalšího ani nebyl čas. Těším se, až si zajdu na burčák a nebudu u toho myslet na to, kolik má letošní areál festivalu únikových východů.

Co bylo hlavní motivací u toho zůstat?

Asi ty momenty, kdy jsem cítila, že je „smysl naplněn“ – sledování tvůrců z různých oborových bublin (mix elektrotechniků, výtvarníků, designérů, lidi z IT …) pracujících na společném projektu, kde každý přispívá svojí části know-how. To má obrovskej drive. Na akci to jsou pak samozřejmě spokojení návštěvníci – po takřka ročních přípravách vše běží, návštěvníci korzují, prohlíží si zvídavě instalace a někdy třeba vypadají i nadšeně. Myslím, že je super, že v Brně máme platformu pro tvorbu a setkávání lidí z různých oborů, která současně nabízí prezentaci výstupu ve formátu festivalu pro všechny věkové skupiny. No a když vám připadá, že to, co děláte, má fajn dopad, tak vám to dává motivaci dál na tom pracovat, i když to je občas o nervy.

Bez kterých lidí by Prototyp nikdy nevznikl?

To jsou takový ty otázky, kdy se pak bojím, abych na nikoho nezapomněla, zúžím to tedy jen na samotný zrod konceptu festivalu. Prototyp by nebyl bez Klárky Vamberské, Domčiné sestry, která se s námi podílela na přípravě první kávové přehlídky pro Týden kávy, tuším v roce 2011, a která hned po ní prohlásila: „Hele, to vypadá, že umíme udělat módní přehlídku, ne? Tak co kdybychom udělali další na vlastní pěst?“ Já jsem jí tehdy řekla, že se mi to zdá jako dost hloupej nápad. Nicméně pak jsem se nad tím nějak zamyslela a o tři roky později byl první Prototyp v čele s módní přehlídkou plnou svítících šatů, na kterou vytvářel modely převážně náš organizační tým. Takže dík, Klárko!

A teď místo abych se snažila vyjmenovat další jména, tak jen zmíním ten společný jmenovatel pro všechny, kteří se Prototypu dotkli, byť jen malíkem – nadšení, které protklo všechny úrovně, od dobrovolníků, přes naše sponzory či návštěvníky až po naše rodiče. A bez toho nadšení by Prototyp nemohl být tím, čím je… vlastně by ani neexistoval.

Co se ti vybaví, když se řekne Prototyp?

Nespočet večerů strávených s organizačním týmem v Impact Hubu, který nám byl vždy úkrytem a líhní nápadů a propojení, za což jsem mu nikdy dostatečně nepoděkovala (doufám, že to dělám teď!) Pak taky hromada momentů, kdy jsem se dozvěděla, že něco nefunguje, není jak má být nebo někdo něco zrušil apod. Takový to jak se ti v ten moment zkroutí celý břicho a chceš si zalézt pod peřinu, ale místo toho musíš zapnout mozek a okamžitě to vyřešit. A pak se mi vybaví taky spousta lidí, kteří investovali do Prototypu hromadu své energie, času a víry, že všechno bude OK.

Vybavím si i moje zmrzlý nohy po druhým ročníku, který se odehrával v suterénu Malé Ameriky, kde byla fakt zima. Kdy jsem se doplazila domů s vidinou horké vany, a když jsem přišla, netekla teplá voda.

Prototyp jedním slovem.

Stres.

Umění, věda nebo technologie?

Kultura?

Jak ses dostala před 5 lety k organizaci festivalu?

Trochu jsem ten příběh začala výš, takže jen doplním, co se dělo mezi Klárčinou otázkou, to je dnes už skoro osm let zpátky, a prvním ročníkem. Když jsem pak přemýšlela nad tou přehlídkou, se kterou Klárka přišla, napadlo mě, že by bylo zajímavý, kdyby probíhala po tmě s tím, že by na šatech byly různé světelné zdroje, takže by šlo vidět jen světlo, ale ne šaty. A ten nápad vždycky trochu povyrostl, když jsem se o něm s někým bavila. Zásadní moment pravděpodobně byl, když jsem se bavila s Rostislavem Somorou, kamarádem, co tehdy studoval elektrotechniku a který se stal zásadní součástí týmu, a velmi rychle jsem pochopila, že se s tím nápadem dají dělat věci, co by mě ani ve snu nenapadly. Já si do té doby představovala, že nakoupíme hromadu světýlek někde v podchodu a přišijeme je na trička ze sekáče. No a najednou jsme se bavili o tom, že se šaty budou rozsvěcovat na místech, kde se jich někdo dotkne nebo ve chvíli, kdy modelka tleskne. No a tak ten nápad rostl a rostl a nabaloval na sebe další a další lidi, až jsme já, Klárka a Domča, oficiálně zahájily nový projekt pod neziskovkou Kulturarium. Když jsme si to spočítaly, uvědomily jsme si, že dělat přehlídku za hromadu peněz, která potrvá dvacet minut není úplně dobrej deal a začaly jsme shánět další články do programu. To se nám dařilo překvapivě rychle.

Spojili jsme se s hodně aktivní skupinou studentů z JAMU a s přáteli z různých technických oborů. Najednou už jsme před sebou měli celý program s hromadou tvůrců a nasnadě bylo si říct, že neděláme přehlídku s doprovodným programem, ale festival. Domča vymyslela ten boží název Prototyp, tak už jsme i mohli koupit doménu a udělat web. Ve stejné době Domča oslovila svojí kamarádku fotografku Verču Hradilovou, jestli by festival nenafotila a případně nám nepomohla i s několika organizačními záležitostmi…voilà, Verča byla ve hře. No a o pár měsíců později se konal první ročník. Já jsem tipovala 300, maximálně 400 návštěvníků. Domča byla ambicióznější, říkala, že bychom mohli dát 600. No a bylo to 1800 za jediný večer. Takže ačkoli jsme moc nevěděli, co to vlastně děláme, tak jsme si řekli, že to lidi asi zajímá, a že to další rok uděláme znovu.

Za námi jsou 4 ročníky festivalu. Který ti utkvěl nejvíc v paměti a na který nejraději vzpomínáš?

Asi to nedokážu říct. Každý byl hodně jiný, každý měl něco jiného do sebe a každý přinesl výzvy jiného typu.

A nějaká konkrétní instalace nebo umělec?

To je těžký, jednu bych ale asi měla, i když trochu sobecky na moje zadání. Bylo to na třetím ročníku, který se odehrával v Káznici, což je obrovský barokní objekt, v jehož středu je kaple, kterou komunisti „obohatili“ ošklivými freskami s vojáky a tanky, které tam jsou dodnes. Domluvila jsem se s uměleckou skupinou KinocirKus, která dělá videomapping, aby ty vojáky trochu roztančili a dali jim nějaké květiny a tak. Nedokážu slovy vyjádřit, jak jsem vděčná, že žiju v době, kdy toto může vzniknout a není to zločin, ale kultura.

Na co jsi nejvíc hrdá?

Že se nám do Brna podařilo dostat tento koncept festivalu. Nám – partě kamarádů, bez vyšlapané cesty, bez konexí, bez peněz a know-how, jen s vidinou toho, že můžeme společně něco vytvářet.

Je něco, na co hrdá nejsi a co bys udělala jinak?

Já takhle nikdy neuvažuju, že bych chtěla něco v minulosti změnit. Ale je samozřejmě hodně věcí, které zpětně vidím, by mohly fungovat víc v pohodě, kdybych k nim přistoupila jinak a z toho se snažím poučit.

Je to:

1. nebrat si toho na sebe víc než můžu zvládnout, byť mám dobré úmysly – vymstí se to tak či onak
2. nestresovat se tolik, když něco nefunguje podle plánu, protože jak řekl Vlasta Burian: „Ještě se nestalo, aby něco nějak nedopadlo.“

Svou pozici v organizačním týmu si předala a sama už se zapojovat nebudeš. Proč? Nebude ti to chybět?

Už od prvního ročníku jsem věděla, že chci vycestovat na Nový Zéland a ten čas dozrál. Před odjezdem jsem uzavřela hromadu věcí, a to nejen svoji roli na Prototypu. Čas na Zélandu je pro mě vystoupení z rychlíku a uvidíme, co dalšího přijede do stanice, až se vrátím do Česka. A jestli mi bude organizace Prototypu chybet? Upřímně… ne. Při posledním ročníku už jsem zřetelně cítila, že jsem dosáhla svých limitů co do možnosti kam festival posunout. Zároveň jsem ale věděla, že ten projekt svoje možnosti zdaleka nevyčerpal a že je spíše na začátku. A jsem si jistá, že se dostal v nejlepší možný moment do nejkompetentnějších rukou – k dvojici, která si říká VISUALOVE, Michalovi a Honzovi. Věřím, že oni dokáží ten potenciál naplnit.

[:cs]Než se naplno rozjedou přípravy letošního ročníku festivalu Prototyp, dáme prostor těm, které stály (nebo seděly) u zrodu ročníků minulých. Jak vzpomínají na minulé ročníky jejich koordinátorky, spolutvůrkyně a hlavně mozky celé akce? Jak se z holek bez zkušeností stanou holky, které organizují festival pro tisíc lidí? Zeptali jsme se každé zvlášť na to, jak ony vidí historii svého působení v rámci festivalu. Níže si můžete přečíst téměř nezkrácené autentické výpovědi – v první části od Veroniky Rejškové, kde se mimo jiné dozvíte, co pro ni momentálně znamená Nový Zéland.

Jaká byla tvoje pozice v organizačním týmu?

Koordinátor.

Jaké jsi měla zkušenosti s organizací festivalů?

Vlastně do té doby žádné, ale vedla jsem předtím na několika ročnících Týdnu kávy část programu, které se říkalo kávové módní přehlídky, z čehož Prototyp vlastně tak trochu vzešel.

Co ti zkušenost z organizace festivalu dala?

Hlavní zkušenost byla to, že jsem zjistila, co vše obnáší mít vlastní projekt. Kombinace zodpovědnosti za tým, všechny lidi v projektu, návštěvníky, za peníze, za závazky vůči sponzorům atd. Tohle v kombinaci s, ehm…poměrně útlým věkem, je totální zkušenostní booster.

Je něco, co ti festival vzal?

Hlavně poslední čtyři podzimy, které byly vždy ve znamení dotahovaček Prototypu a na nic dalšího ani nebyl čas. Těším se, až si zajdu na burčák a nebudu u toho myslet na to, kolik má letošní areál festivalu únikových východů.

Co bylo hlavní motivací u toho zůstat?

Asi ty momenty, kdy jsem cítila, že je „smysl naplněn“ – sledování tvůrců z různých oborových bublin (mix elektrotechniků, výtvarníků, designérů, lidi z IT …) pracujících na společném projektu, kde každý přispívá svojí části know-how. To má obrovskej drive. Na akci to jsou pak samozřejmě spokojení návštěvníci – po takřka ročních přípravách vše běží, návštěvníci korzují, prohlíží si zvídavě instalace a někdy třeba vypadají i nadšeně. Myslím, že je super, že v Brně máme platformu pro tvorbu a setkávání lidí z různých oborů, která současně nabízí prezentaci výstupu ve formátu festivalu pro všechny věkové skupiny. No a když vám připadá, že to, co děláte, má fajn dopad, tak vám to dává motivaci dál na tom pracovat, i když to je občas o nervy.

Bez kterých lidí by Prototyp nikdy nevznikl?

To jsou takový ty otázky, kdy se pak bojím, abych na nikoho nezapomněla, zúžím to tedy jen na samotný zrod konceptu festivalu. Prototyp by nebyl bez Klárky Vamberské, Domčiné sestry, která se s námi podílela na přípravě první kávové přehlídky pro Týden kávy, tuším v roce 2011, a která hned po ní prohlásila: „Hele, to vypadá, že umíme udělat módní přehlídku, ne? Tak co kdybychom udělali další na vlastní pěst?“ Já jsem jí tehdy řekla, že se mi to zdá jako dost hloupej nápad. Nicméně pak jsem se nad tím nějak zamyslela a o tři roky později byl první Prototyp v čele s módní přehlídkou plnou svítících šatů, na kterou vytvářel modely převážně náš organizační tým. Takže dík, Klárko!

A teď místo abych se snažila vyjmenovat další jména, tak jen zmíním ten společný jmenovatel pro všechny, kteří se Prototypu dotkli, byť jen malíkem – nadšení, které protklo všechny úrovně, od dobrovolníků, přes naše sponzory či návštěvníky až po naše rodiče. A bez toho nadšení by Prototyp nemohl být tím, čím je… vlastně by ani neexistoval.

Co se ti vybaví, když se řekne Prototyp?

Nespočet večerů strávených s organizačním týmem v Impact Hubu, který nám byl vždy úkrytem a líhní nápadů a propojení, za což jsem mu nikdy dostatečně nepoděkovala (doufám, že to dělám teď!) Pak taky hromada momentů, kdy jsem se dozvěděla, že něco nefunguje, není jak má být nebo někdo něco zrušil apod. Takový to jak se ti v ten moment zkroutí celý břicho a chceš si zalézt pod peřinu, ale místo toho musíš zapnout mozek a okamžitě to vyřešit. A pak se mi vybaví taky spousta lidí, kteří investovali do Prototypu hromadu své energie, času a víry, že všechno bude OK.

Vybavím si i moje zmrzlý nohy po druhým ročníku, který se odehrával v suterénu Malé Ameriky, kde byla fakt zima. Kdy jsem se doplazila domů s vidinou horké vany, a když jsem přišla, netekla teplá voda.

Prototyp jedním slovem.

Stres.

Umění, věda nebo technologie?

Kultura?

Jak ses dostala před 5 lety k organizaci festivalu?

Trochu jsem ten příběh začala výš, takže jen doplním, co se dělo mezi Klárčinou otázkou, to je dnes už skoro osm let zpátky, a prvním ročníkem. Když jsem pak přemýšlela nad tou přehlídkou, se kterou Klárka přišla, napadlo mě, že by bylo zajímavý, kdyby probíhala po tmě s tím, že by na šatech byly různé světelné zdroje, takže by šlo vidět jen světlo, ale ne šaty. A ten nápad vždycky trochu povyrostl, když jsem se o něm s někým bavila. Zásadní moment pravděpodobně byl, když jsem se bavila s Rostislavem Somorou, kamarádem, co tehdy studoval elektrotechniku a který se stal zásadní součástí týmu, a velmi rychle jsem pochopila, že se s tím nápadem dají dělat věci, co by mě ani ve snu nenapadly. Já si do té doby představovala, že nakoupíme hromadu světýlek někde v podchodu a přišijeme je na trička ze sekáče. No a najednou jsme se bavili o tom, že se šaty budou rozsvěcovat na místech, kde se jich někdo dotkne nebo ve chvíli, kdy modelka tleskne. No a tak ten nápad rostl a rostl a nabaloval na sebe další a další lidi, až jsme já, Klárka a Domča, oficiálně zahájily nový projekt pod neziskovkou Kulturarium. Když jsme si to spočítaly, uvědomily jsme si, že dělat přehlídku za hromadu peněz, která potrvá dvacet minut není úplně dobrej deal a začaly jsme shánět další články do programu. To se nám dařilo překvapivě rychle.

Spojili jsme se s hodně aktivní skupinou studentů z JAMU a s přáteli z různých technických oborů. Najednou už jsme před sebou měli celý program s hromadou tvůrců a nasnadě bylo si říct, že neděláme přehlídku s doprovodným programem, ale festival. Domča vymyslela ten boží název Prototyp, tak už jsme i mohli koupit doménu a udělat web. Ve stejné době Domča oslovila svojí kamarádku fotografku Verču Hradilovou, jestli by festival nenafotila a případně nám nepomohla i s několika organizačními záležitostmi…voilà, Verča byla ve hře. No a o pár měsíců později se konal první ročník. Já jsem tipovala 300, maximálně 400 návštěvníků. Domča byla ambicióznější, říkala, že bychom mohli dát 600. No a bylo to 1800 za jediný večer. Takže ačkoli jsme moc nevěděli, co to vlastně děláme, tak jsme si řekli, že to lidi asi zajímá, a že to další rok uděláme znovu.

Za námi jsou 4 ročníky festivalu. Který ti utkvěl nejvíc v paměti a na který nejraději vzpomínáš?

Asi to nedokážu říct. Každý byl hodně jiný, každý měl něco jiného do sebe a každý přinesl výzvy jiného typu.

A nějaká konkrétní instalace nebo umělec?

To je těžký, jednu bych ale asi měla, i když trochu sobecky na moje zadání. Bylo to na třetím ročníku, který se odehrával v Káznici, což je obrovský barokní objekt, v jehož středu je kaple, kterou komunisti „obohatili“ ošklivými freskami s vojáky a tanky, které tam jsou dodnes. Domluvila jsem se s uměleckou skupinou KinocirKus, která dělá videomapping, aby ty vojáky trochu roztančili a dali jim nějaké květiny a tak. Nedokážu slovy vyjádřit, jak jsem vděčná, že žiju v době, kdy toto může vzniknout a není to zločin, ale kultura.

Na co jsi nejvíc hrdá?

Že se nám do Brna podařilo dostat tento koncept festivalu. Nám – partě kamarádů, bez vyšlapané cesty, bez konexí, bez peněz a know-how, jen s vidinou toho, že můžeme společně něco vytvářet.

Je něco, na co hrdá nejsi a co bys udělala jinak?

Já takhle nikdy neuvažuju, že bych chtěla něco v minulosti změnit. Ale je samozřejmě hodně věcí, které zpětně vidím, by mohly fungovat víc v pohodě, kdybych k nim přistoupila jinak a z toho se snažím poučit.

Je to:

1. nebrat si toho na sebe víc než můžu zvládnout, byť mám dobré úmysly – vymstí se to tak či onak
2. nestresovat se tolik, když něco nefunguje podle plánu, protože jak řekl Vlasta Burian: „Ještě se nestalo, aby něco nějak nedopadlo.“

Svou pozici v organizačním týmu si předala a sama už se zapojovat nebudeš. Proč? Nebude ti to chybět?

Už od prvního ročníku jsem věděla, že chci vycestovat na Nový Zéland a ten čas dozrál. Před odjezdem jsem uzavřela hromadu věcí, a to nejen svoji roli na Prototypu. Čas na Zélandu je pro mě vystoupení z rychlíku a uvidíme, co dalšího přijede do stanice, až se vrátím do Česka. A jestli mi bude organizace Prototypu chybet? Upřímně… ne. Při posledním ročníku už jsem zřetelně cítila, že jsem dosáhla svých limitů co do možnosti kam festival posunout. Zároveň jsem ale věděla, že ten projekt svoje možnosti zdaleka nevyčerpal a že je spíše na začátku. A jsem si jistá, že se dostal v nejlepší možný moment do nejkompetentnějších rukou – k dvojici, která si říká VISUALOVE, Michalovi a Honzovi. Věřím, že oni dokáží ten potenciál naplnit.

[:]