Audiovizuální site-specific instalace ve vodojemu spojuje světelné efekty, velkoformátové vertikální projekce a originální hudbu, která využívá ozvěnu a fyzikální vlastnosti prostoru. Zrcadlení na vodní hladině a harmonie světla a zvuku vytvářejí podmanivou atmosféru, která environment oživuje a vtahuje návštěvníky do fascinujícího světa smyslových zážitků.
Na tvorbě díla se podíleli Visualove: Jan Machát, Michal Okleštěk, Ondřej Bulva, Zuzana Martincová, Magdaléna Bláhová
Díky využití moderních technologií se autorce podařilo vytvořit neuvěřitelnou atmosféru, jejímž hlavním cílem bylo prozkoumání hlubších vrstev času a prostoru. Diváci mají možnost ponořit se do abstraktního světa, který jim umožní na chvíli uniknout z každodenního života a zamyslet se nad svým místem v nekonečném předivu časoprostoru. Záměrem umělkyně bylo vytvořit fyzickou reprezentaci konceptu svázanosti a neoddělitelnosti času a prostoru. Prostřednictvím manipulace se světlem a stínem má instalace za cíl zpochybnit vnímání reality a podnítit diváky k přehodnocení chápání světa kolem nich. Instalace Timespace je hypnotickým a myšlenkově podnětným zážitkem, který diváky přitahuje svou tajemnou krásou a silným poselstvím. Prostřednictvím zkoumání Einsteinových teorií slouží dílo jako připomínka tajemné a složité povahy vesmíru, v němž žijeme.
Mezioborový umělec, který tvoří v proudu umění a vědy. Katarzyna Tretyn ve své tvorbě vypráví o vědě tím způsobem, že převádí vybraná astronomická témata do umění. Umění vnímá jako výzkumný proces, jehož výsledky se projevují ve různých technikách a médiích. Autorčiným výtvarným nástrojem jsou nitě, pomocí nichž vytváří obrazy, objekty a instalace. Světlo je v její tvorbě klíčovým tématem, využívá ho k ilustraci vesmírného doprovodu a ke zkoumání nových technologií. Své práce představila na výstavách v Polsku i v zahraničí. Za zmínku stojí např. nimi jsou její samostatné výstavy "Den, který nebyl" v Galerii Wozownia v Toruni (PL), "Somnium" v galerii BWA v Olsztyně (PL), jakož i její účast na skupinových výstavách: Festivalu Bright v Bruselu (BEL), 14. festivalu Bella Skyway v Toruni (PL), Secret Spaces v Palazzo Albrizzi-Capello v Benátkách (IT).
Název projektu odkazuje na procesy vzniku fotografie v současnosti, tedy na to, jak stroje/fotoaparáty pracují ve spolupráci se softwary. Ty pracují a konstruují fotografie na pozadí a pro diváka jsou tyto procesy jsou neviditelné. Název je zároveň slovním oxymóronem, protože médium fotografie je dvourozměrné, a tak v něm nelze hledat třetí rozměr (hloubku). Série odkazuje na depth mapy, které prostřednictvím softwaru umožňují nejen zachytit plošný obraz, ale i prostorové rozložení jednotlivých bodů na snímku, tj. umožňují vidět, jak je hloubka fotografie dodatečně dotvořena, což je umocněno realizací formou lentikulárního tisku. Pozn: Telefony iPhone a Andorid, které mají režim Portrét jako volitelnou funkci ve fotoaparátu, používají hloubkové mapy k izolaci objektu od pozadí a ke změně ostrosti nebo osvětlení objektu.
Ema Lančaričová (*1993, Trnava) aktuálně obhájila doktorské studium na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě, kde v roce 2020 ukončila magisterské studium na Katedře fotografie a nových médií. Ema Lančaričová je výtvarná umělkyně, pracuje především s analogovou a instantní fotografií, svou tvorbu staví na filozofickém kontextu a experimentálním přístupu. Má za sebou desítky samostatných i skupinových výstav na Slovensku i v zahraničí. Ve svých teoretických pracích zkoumá proměny fotografického média v současnosti. Workshopy jsou pro ni způsobem, jak některé z těchto přístupů přiblížit lidem – ať už jde o historické fotografické techniky, nebo nové způsoby práce s instantní fotografií. Vystavovala mimo jiné v galerii Fotohof v Salcburku, na festivalu Rotlicht ve Vídni, v galerii Photon v Lublani a v galerii Gandy v Bratislavě.
3D animace vytvořená na základě náhodného generování hodnot, která vytváří jedinečný virtuální prostor, jehož nesmyslnost v kontextu procedurálního umění odráží nihilistický pohled na digitální prostředí. Na pomezí konceptuální prázdnoty a vizuální atraktivity hledám smysluplnou polohu pro uchopení hodnoty vzniku díla s odkazem na vlastní vnímání a všudypřítomnou pomíjivost digitálního prostoru.
Digitální umělec a animátor, člen umělecké skupiny DIG a projektu DIG gallery se zaměřením na nová média. Působí jako odborný asistent na Fakultě umění TU v Košicích v ateliéru nových médií. Jako autor se pohybuje v digitálním 2D/3D prostředí, kde kromě vlastní tvorby, která je založena na motion designu, parametrické a generativní animaci, stojí za několika uměleckými spoluprácemi v rámci umělecké skupiny DIG, vydavatelství Dive Buki nebo produkce Titus Film. Jeho díla se vyznačují vizuální zkratkou, abstrakcí a „ikoničností“, překrývá je však vrstvou maximalismu, přičemž si pohrává s vlastním digitálním rukopisem. Konceptuální vizualizace díla se stává jeho organickou součástí, ponechanou jako důsledek tvůrčího procesu.
Celý koncept této práce stojí na uvědoměním si a celkovém využití i propojení slova „událost“ a významu slova událost. Když se nad tím člověk více zamyslí a zkouší si s tímto slovem hrát, zjistí že se dá rozdělit na dvě části, první část „udá“ což se dá pochopit, že se něco uděje v našem případě se uděje neboli stane se ta daná událost, nějaká akce, něco neobvyklého, ať už záměrně nebo ne. A poté tu máme druhou a poslední část „lost“, kde vzniká celá ta věda kolem:) lost jsou sice vyříznuté čtyři písmena z českého slova, ale zárovneň je to anglické slovo v překladu „ztracený“ nebo „ztracená“ a i přes to, že je to něco zvláštního a zprvu nedaávajícího smysl, tak právě toto slovo se v našem kontextu dá pochopit jako ztratit se, nebo zmizet v čase. Když si tuto věc uvědomíme, tak zjiistíme, že se dá krásně aplikovat na jakoukoliv událost, která se kdy stala, nebo stane.
Prokop Findeis je 3D Generalista a motion designer s vášní pro tvorbu vizuálně poutavých a inovativních projektů. Specializuje se na propojení 3D grafiky, animace a práce s fotografií i videem, čímž vytváří dynamické vizuální zážitky, které překračují hranice tradičního umění. Ve svých projektech spojuje estetiku s moderními technologiemi, přináší svěží pohled na vizuální tvorbu a experimentuje s novými formami uměleckého vyjádření. Prokop neustále objevuje nové techniky a posouvá své vlastní limity. Hledá výzvy, které mu umožňují nejen růst jako tvůrci, ale i obohacovat své chápání okolního světa. Jeho cílem je vytvářet zážitky, které divákům zůstávají v paměti a inspirují je přemýšlet o vizuálním umění novými způsoby.
Po teroristickém útoku, při kterém 12. října 2022 zemřeli v bratislavské Teplárně dva lidé, je na slovenských televizních obrazovkách ticho a tma.
Vstupte do instalace.
Dva obrovské televizory uprostřed prázdného černého prostoru.
Dvě perspektivy: iluze a realita.
Hlasy LGBTIQ+ lidí.
Černý bod.
Výstřel. Díváte se a rozumíte, i bez vysvětlujícího textu.
Ale přesto.
Na jedné z obrazovek vidíte neidentifikovatelnou barevnou vlajku (je to klam), která vás uvede do stavu iluze.
Stačí málo – koncentrovat se 15 vteřin na černou tečku a pak už se jen dívat na bílou plochu (do světla naděje).
Co se stane, bude záležet jen na vás. Na druhé obrazovce uvidíte duhovou vlajku v její skutečné podobě a pravdě.
Přesně takovou, jaká je, a přesně tak, jak. queer lidé existují a patří mezi nás. Po 15 vteřinách koncentrace na černou tečku se opět „něco“ stane. Videoinstalace se přepne na prázdnou černou němou plochu, stejně jako zůstala prázdná naše srdce po incidentu v Teplárně, kde se měl každý cítit bezpečně.
Ema Šútovcová je studentkou Vysoké školy výtvarných umění v Bratislavě, katedry intermédií. Ve své tvorbě se zabývá různými formami instalace. Pracuje s různými médii, stále zkouší nové věci a techniky. V současné době zkoumá techniku výroby koberců, její kontext a význam v sociokulturním prostředí. Ke své práci přistupuje precizně až holisticky. Zakládá si na rozsáhlém výzkumu protkaném bádáním a zkoumáním, jehož výsledkem je definice tématu a následná reakce vytvořením díla. Za nejdůležitější část své práce považuje shromažďování hmotného a nehmotného materiálu, jakési „libreto“ autorské tvorby.
Voda, tichý svědek každého našeho kroku, každého doušku, každého předmětu, který denně bereme do ruky. Instalace nás zavede do nitra brněnského vodojemu s kapacitou 4 686 kubíků vody a vyzve vás k zamyšlení nad tím, kolik vody je skryto v našich každodenních volbách. Před vámi se objeví obyčejné věci – šálek kávy, tričko, kniha. Kolik vody se skrývá za jejich vznikem? Uchopte hřídel, otočte ji a čerpejte podle svého odhadu. Voda se pomalu plní, světlo na stěnách vodojemu tančí s každou vaší volbou, s každým otočením. Skutečné množství spotřebované vody se vám odhalí až na konci – budete překvapeni? Přijďte se zapojit do hry s vodou, která propojuje fyzickou aktivitu a důležitou myšlenku – jaké stopy zanecháváme svou spotřebou a co to znamená pro naši planetu. Zažijte, jak každé rozhodnutí ovlivňuje stav zdrojů, které máme k dispozici.
Uskupení multimediálních umělců působících od roku 2019. Pro jejich práci je charakteristická rozmanitost a propojování digitálních i analogových technologií napříč celým spektrem. Skupina se věnuje různým formám vizuálního umění, jako je VJing, stage design, generativní design a interaktivní instalace. Se svým umělecko-technickým backgroundem zkoumá Zkrat kolektiv hranice tvorby v digitální éře, čímž přináší divákům nové pohledy na možnosti současného umění. Každý jejich projekt je dialogem mezi technologií a kreativním procesem, který vede k inovativním výsledkům. V rámci letošního festivalu Prototyp spojil Zkrat Kolektiv síly s absolventy generativního designu z Fakulty Informatiky Masarykovy Univerzity. Autoři instalace: Samuel Antol Martin Bertko Marek Dohnal Lukáš Gorazd Hrodek Vojtěch Minařík Bronislav Musil Šárka Portešová Marko Řeháček
Mikrosvety vám ponúkajú nový spôsob vnímania svojho okolia. Je to interaktívne dielo, ktoré využíva mobilnú aplikáciu na vytváranie pohyblivých a štylizovaných mikrosvetov z reálnych objektov. Toto dielo umožňuje návštevníkom objavovať a transformovať svoje okolie do fascinujúcich vizuálnych zážitkov.
Marcela Záchenská je slovenská vizuální umělkyně. Ve svých pracích se věnuje objektům, grafice, instalacím a interaktivnímu umění. Hledá možnosti v přesazích jednotlivých uměleckých forem. Prvkem její tvorby je propojení různých realit. Experimentuje s technologií a fyzikálními jevy, čímž zkoumá vztah mezi uměním a vnímáním diváka. Často pracuje s přírodními materiály. Marcela získala magisterský titul na Akademii umění v Bánské Bystřici, kde studovala na fakultě výtvarných umění obor IDM (intermédia, digitální média a fotomédia).
Série představuje tři kamenné náhrobky s nápisy Free Wifi, Bio a Restart, které jsem po zpracování následně umístila na hřbitov jako připomínku přetrvávajícího mystéria komunikace. Jejich prostřednictvím komunikujeme se zesnulou osobou, ať už prostřednictvím modlitby, rozhovoru nebo vzdáváním úcty různými úkony. Připomínají nám, že jako lidstvo máme neustálou potřebu v něco a někoho věřit. Náhrobky obsahují mnoho subjektivních individualit, v nichž je třeba vidět ideový obsah, který do nich byl vložen. Střetává se tu zachování proměnlivého žití s hmotným a stálým objektem. Spojení těchto protikladů nám dává duchovní charakter odrážející lidskou pomíjivost života. Pevná připomínka dynamického.
Denisa Saboviková (1999) Absolvovala bakalářské studium v Ateliéru volné 3D tvorby na Fakultě umění v Košicích pod vedením doc.Mgr.art. Radovana Čerevky, ArtD. a v současné době pokračuje v magisterském studiu. Svou tvorbu spojuje s krajinou, ze které vychází, a vztahem člověka k ní. Symbolicky pracuje s prvky návratu k původnímu životu, ústupu do přírody, zpomalení, s pomíjivostí lidského života, propojením minulosti s přítomností.
Ventil, který chrlí tekutinu – hmotu, která je pouze přetavenou energií našich zdrojů. Zdroje, které jsou energií pro naše životy avšak hledání balancu mezi kvalitou života a udržitelností zdrojů je naší výzvou. Objekt je realizován z ocelového ventilu a střepů skla.
Michal Trpák žije a tvoří v Č. Budějovicích, mimo jiné je iniciátorem a kurátorem sochařské výstavy. Umění ve městě, která se v roce 2023 konala již po 16. v ulicích Č. Budějovic. V roce 2019 založil s architekty Kateřinu Novákovou a Jiřím Velem ateliér Scoolpt, který se soustředí na navrhování organické architektury a designu pomocí 3D tisku betonu. V roce 2020 představili první plovoucí 3D tištěný dům Prvok. Michal Trpák vystudoval kamenosochařství, uměleckou vysokou školu a sochařství. Je hledač, který nemá rád hranice oborů, a proto je neustále překračuje nebo, nejlépe, smazává. Proto může vytvářet obydlí, kterým říká obytné sochy, obrazy, které jsou zároveň malbou, sochou a reliéfem, nebo sochy ukrývat pod vodou starého lomu.Jeho umění chce především komunikovat. Komunikovat s prostorem, ale i s lidmi, kteří díky němu mohou onen prostor začít skutečně vnímat.