Prostor bývalého vodojemu na Žlutém kopci nese ve svých zdech tichou vzpomínku na vodu – prvek, který tu byl kdysi uchováván jako zdroj života pro celé město. Instalace Paměť vody
se snaží tuto energii znovu probudit a symbolicky vodu do vodojemu navrátit – ne v její fyzické podobě, ale skrze vizuální a materiálovou metaforu.
Rozsáhlá síť spletená z recyklovaných textilií se vznáší v prostoru jako připomínka proudění, propojení a koloběhu. Videomapping, který strukturu rozpohybuje, rozehraje iluzi tekoucí
vody – světlo se stává médiem pohybu a proměnlivosti. Instalace tak vizuálně oživuje paměť místa a vypráví příběh vody jako tichého, ale nepostradatelného spojence našeho života.
Ekologický rozměr díla podtrhuje i samotný výběr materiálu – použití textilních zbytků a recyklovaných vláken odkazuje na jeden z palčivých problémů současnosti: neudržitelnost textilního průmyslu, který patří k největším znečišťovatelům vodních zdrojů. Tím se instalace stává nejen vizuálním zážitkem, ale i tichou výzvou k větší vděčnosti, úctě a odpovědnosti vůči vodě. Paměť vody je místem k zastavení a ztišení. Nabízí prostor k vnímání vody jako elementu, který propojuje vše živé – jako paměť krajiny, těla i času
Eliška Kvíčalová je multidisciplinární autorka pohybující se na pomezí výtvarného umění, designu, scénografie a rukodělné tvorby. Ve své práci propojuje materiály, myšlenky, prostory i lidi — citlivě, promyšleně a s důrazem na vnitřní významy.
Její tvorba stojí na pomezí estetiky, poezie a fyzického kontaktu s materiálem. Pracuje s přírodními materiály, často využívá textilní techniky, ručně háčkuje jutu, recyklované látky, splétá proutí. Vznikají tak organické struktury připomínající mycelium, nervové sítě či neviditelné vztahy mezi člověkem a prostředím.
Každý objekt je pro ni nejen vizuálním prvkem, ale i jemnou výzvou k vnímání – k uvědomění si křehkých spojitostí, které nás obklopují.
Vedle vlastní tvorby spolupracuje s dalšími autory na sdílených instalacích a projektech, které vnímá jako přirozené rozšíření svého přístupu. Vznikají tak místa se silnou atmosférou — prostory pro zastavení, ztišení, smyslové vnímání i vnitřní rezonanci.
Její realizace se objevují na festivalech, v galeriích, muzeích i ve veřejném prostoru. Neustále hledá nové formy, jak skrze materiál, tvar a spolupráci vyjádřit propojenost světa — tu neviditelnou, ale přesto přítomnou a hluboce působivou.
